O víkendu jsem se při krájení bylinek řízla do prstu. Krve z toho bylo spousta, držela jsem prst v dlani, sedla jsem si na židli a požádala jsem děti, aby doběhly pro tatínka. Manžel přišel a začal mi prst ošetřovat. Pak se ale stalo něco, co mě přivedlo k napsání tohohle článku – shodou okolností u nás byl i můj otec, Když se on objevil na scéně prohlásil: “To víš, nešikovné maso musí pryč.“ a jal se vysvětlovat, jak správně krájet bylinky, aby mi příště zůstaly prsty celé.

Okamžitě mi hlavou proběhly všechny ty další hlášky, které jsem v dětství slýchala „než se vdáš, tak se to zahojí“, „pláč ti nepomůže“, „velký holky nepláčou“ a jiné mávnutí rukou nad tím, že mě teď fakt něco bolí, že je mi úzko a třeba se mi i chce brečet. Jinými slovy, ani náznak empatie. V dětství mě tohle ani nenapadlo, protože dítě neřeší, že by rodiče mohli něco dělat i jinak, považují je za dokonalé (až do puberty :). Se svými dětmi to ale dělám jinak a i když mi to zpočátku nešlo samo, stálo za to si tenhle vzorec chování změnit. Reakce, které používám se mnou více ladí a dává i větší smysl z hlediska fungování mozku.

Reagovat s empatií nebo odvracet pozornost?

Představme si situaci, že dítě upadne a odře si koleno. Jeho mozek je teď plně zaměstnán pocity, které se v mozku hromadí – část mozku, která zpracovává pocity jede na plné obrátky a část, která má na starosti logické přemýšlení je odsunuta do pozadí. Dítě má potřebu záplavu negativních emocí nějak zastavit, rozpustit a vypustit. Pokud se snažíme jeho pozornost odvrátit, apelujeme na logickou část mozku, která teď není ale v nejlepší kondici, takže se k ní moc nedostáváme. Dítě na naše snahy o odvrácení pozornosti bude reagovat pocitově – může se zlobit, vztekat, cítit se nepochopené. Má pocit, že si vůbec neumíme představit, jak moc ho to teď bolí a může nás považovat i za sobce, že jediné na co v téhle chvíli dokážeme myslet, je to, na co odvracíme pozornost. Jinými slovy, není to cesta k vytvoření pocitu, že se na nás dítě může spolehnout, že mu rozumíme, že tu jsme pro něj.

Jak vypadá empatická reakce?

Když je dítě ve stavu zahlcení emocemi a jeho mozek funguje pod jejich nadvládou, je dobré reagovat také pocitově, což znamená empaticky. Je také dobré zachovat klid, pokud i my se necháme ovládnout emocemi a začneme se z rozbitého kolena hroutit, dítě to také neuvítá. V takové chvíli mu odebíráme jeho šanci být dítětem, prožít si pocit toho ochraňovaného a milovaného a nemuset myslet na to, jak pomoci vám. Takže v klidu stačí vyjádřit, že nás to mrzí, že si dovedeme představit, jak to musí bolet, nabídnout mu objetí a nechat bolet odeznít.

Je možná dobré si říct, že empatická reakce není lítost. Zkusme si to představit na sobě, třeba s mým naříznutým prstem, rozhodně by mě netěšilo, kdyby mi otec říkal: „Ty jsi ale chudinka, takové hrozné říznutí“. Jednak by mě mohlo vyděsit, že je to třeba vážnější než si myslím, ale hlavně málokdo touží po tom být nazývaný „chudinkou“.

Kdy dávat rady, jak to udělat příště lépe?

Po pravdě řečeno, nikdy. Možná teď někdo namítá, ale jak to? To ho mám nechat, aby si příště zase ublížil? Realita je ale taková, že náš mozek je úžasně adaptivní orgán, který se učí především dvěma způsoby – nápodobou a pokusem a omylem. To říznutí do prstu nebo rozbité koleno byl ten pokus a omyl. Už jen to, že po tomhle nezdařilém pokusu následoval negativní důsledek (omyl), tak náš mozek si  okamžitě zapisuje a příště už bude vědět sám, že to bylo špatně a bude to zkoušet jinak. Druhým způsobem je nápodoba, takže je mnohem efektivnější, místo dobře míněných rad, prostě dělat věci správně a dítě už je odkouká.

No a kdyby přece jen někdo měl potřebu rady rozdávat, tak je dobré se dítěte zeptat, jestli o ně má zájem. Nevyžádaná rada většinou nepadne na úrodnou půdu nejen u dětí, ale asi u nás všech. Takže potom, co emoce opadnou, dítě je v klidu a logická část mozku opět funguje na plné obrátky, můžeme se ho přátelským tónem zeptat „A chtěla bys vědět, jak krájím bylinky já?“ – pokud možno bez dovědku „,aby se mi nic nestalo?“ Dítě už si to domyslí a není třeba mu jeho omyl připomínat.

Rozdílné reakce dle věku dítěte?

Možná vás napadá, že jinak budeme reagovat u batolete, jinak u předškolního dítěte a jinak u školáka. V zásadě, ale empatická reakce funguje v každém věku – i u dospělích. Když se nám něco stane, tak si tím chceme v klidu projít, netoužíme po tom, aby se někdo snažil odvrátit naší pozornost, zesměšnit nebo zbanalizovat naší bolest, ani po tom, aby nás někdo nekonečně litoval – stačí nám cítit blízkost toho druhého a pochopení a hned nám je líp.

Napsala: Michaela Tilton – spoluautorka knihy o výchově S láskou a rozumem