Kolem 8. měsíce věku dítěte očekáváme tzv. osmiměsíční (separační) úzkost. Jedná se o dobu, kdy je dítě na nějakou dobu doslova závislé na fyzické blízkosti matky. Bojí se cizích lidí i neznámých věcí (klidně i těch známých, s kterými se ale nevídá denně).
Období separační úzkosti se u dítěte objevuje poté, co získá lepší pohybové a orientační schopnosti, které jsou spojeny s touhou vzdálit se od maminky a poznávat či prozkoumat vzdálenější okolí. Toto přirozeně načasované období je velmi důležité z hlediska bezpečnosti dítěte.
Je způsobeno tím, že dítě řeší psychický rozpor. Na jedné straně se mu chce využít stále lepších schopností odpoutat se od maminky, vzdálit se od ní a prozkoumat okolí, ale na druhé straně má strach, protože vše se doposud dělo v bezprostřední blízkosti matky.
Proto to řeší tak, že si mámu více hlídá, chce ji pro sebe. Vyžaduje, aby se mu věnovala a doprovázela ho v průzkumných cestách dle jeho zájmu. Těch lákadel k průzkumu je však tolik, že je z toho unavené. Proto se nějakou dobu brání jakémukoliv kontaktu maminky s cizí osobou nebo v novém prostředí.
Toto období se nejlépe překonává tak, že na jedné straně vyjdeme maximálně vstříc potřebám dítěte. Na druhé straně ho však pozitivně motivujeme a povzbuzujeme vlastním vzorem k přátelské a empatické komunikaci s okolím, se kterým přichází přirozeně do styku i bez vlastního výběru.
Z toho vyplývá, že pokud dítě v novém prostředí či při kontaktu s cizí osobou potřebuje být stále s námi, tak ho držíme více v náručí nebo si ho častěji usadíme do klína. Místo povzbuzování „neboj se“ ho raději povzbudíme popisnou komunikací.
To znamená, že když se něčeho bojí, tak si dítě přivineme k sobě a přitom mu uvolněně, s úsměvem a s vírou, že to lehce zvládne, řekneme například: „Podívej, to je teta Jana. Ahoj této, Jak se máš, pojď dál…“ Tímto způsobem ho učíme empatické komunikaci s okolím. Přitom však nechceme po dítěti, aby se uvolnilo hned.
Respektujme, že mu to může chvíli trvat. Nejdříve se musí s celou situací seznámit, prohlídnout si ji, zvyknout si na akustiku, hlas, tváře i prostředí. Když mu to umožníme v naší něžné náruči, podpoříme ho vlastním láskyplným vzorem a dopřejeme mu dostatek času, pak se brzy uvolní a bude nás následovat.
Matka se stává jedním z prvních objektů, které dítě chápe jako trvalé. Dokonce i uložení do postýlky dítě chápe jako odloučení (i když třeba do té doby usínalo samo bez problémů). Proto je také hlavně v tomto období naprosto nevhodné od něj odházet a učit ho zvykat na péči jiných lidí.
Dítě se nenechá uložit nikým jiným než matkou a bylo by pro něj i velikým zklamáním, kdyby tam nebyla i po probuzení. Musíme udělat vše proto, aby se dítě nebálo ponořit do spánku.
Stimulaci psychomotorického vývoje dítěte se věnuje publikace Rozvíjej se, děťátko…, podobně jako stejnojmenný kurz.