Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě. Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

„Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Vím s jistotou, že přijde den, kdy mě nebude potřebovat nikdo. Mé děti se rozběhnou na všechny strany a budou pohlceny vlastním životem. A já budu sedět někde v domě pro seniory a pozorovat, jak uvadá moje tělo. Tehdy už mě nebude potřebovat nikdo. Možná budu dokonce na obtíž.

Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A moje polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, ze kterých bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst leda sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer chystat a pak zase vyklízet, žádné krabičky se svačinkou. A jsem si jista, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jedenkrát uslyšelo ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!“

Teď mi ta pokojná tichá krmení ve čtyři ráno připadají překrásná. Sedíme s maličkou samy v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází bledý měsíc a po zdech dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dáli houká sova.

Pak jsme k sobě přitulené pod pokrývkou a já ji ukolébávám, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a utahaná, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejspíš já zase potřebuju ji. Protože ze mě dělá MAMINKU. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O čase, kdy mě potřebovala a byly jsme samy dvě na celém světě.

Opravdu se dokážu kochat tím, že mě někdo potřebuje? Někdy mě to nepochybně vyčerpává. Vysiluje. Ale nekochám se vyloženě každou minutou. Vím, že je to i povinnost. Bůh chtěl, abych byla matkou. A to je věc, o kterou jsem usilovala dlouho před tím, než jsem ji vůbec pochopila.
Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedly mého muže k pocitům děsu a soucitu, s nimiž se mě ptal: „Takhle je to vždycky? Pořád?“ Měl tím na mysli nekonečné „Mami, mami, maminko!“, s nímž se na mě obraceli klučinové. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš?“ Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy vykonávala.

V minulém životě jsem byla manažerkou jedné z restaurací velmi oblíbené restaurační sítě na Floridě. V 19:30 jednoho sobotního večera jsem zrovna stála u výdeje nekonečného proudu talířů, když vtom vypadla elektřina. To však nebylo nic ve srovnání s tím, co se děje u nás doma v 17:00. A můžete mi věřit, že uspokojit klienty na Jižní Floridě je daleko těžší, než kdekoli jinde. Přesto však je to dárkové balení čokolády proti mým nespavým potomkům s nízkým obsahem cukru v krvi.

Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Teď by bylo fajn najít chvilku alespoň pro svoje nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuju bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo pořád potřebuje. Stejně jako minulou noc…

Ve tři ráno slyším capání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Třeba se vrátí k sobě do pokoje…

«Maminko!“

«Maminko!“ Hlásek je teď trochu hlasitější.

«Ano“, říkám šeptem. „Copak je?“

Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.

«Mám tě rád!“

A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se jich mohla dotknout a uchopit je, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ta nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa, tiše vydechuju. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spaní a slova mého synka se usadila v mém srdci.

Jednou z tohohle malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jenom troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uloženo v paměti. Zůstanou mi v paměti ty roky, kdy mě potřebovali a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.
Nesněte o tom, jak „jednou to bude všechno lehčí“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem usoplená a uslintaná od malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý. „Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama třeba celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá upatlaná, ale mají mě TAK rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.

Zdroj:  www.pronaladu.cz

Související produkty:

• Kniha – Vychováváme děti a rosteme s nimi
• Kniha – Děti a pět jazyků lásky
• Kniha – Malý tyran
• Kniha – Děti potřebují hranice

Sovusející kurzy / webináře

• Webinář – KVALITNÍ SPÁNEK MIMINKA