Když je čtyřletá Sárinka ve školce, chová se mile, poslušně a všichni ji znají jako usměvavého andílka. Dokonce i když je s tatínkem. Drží ho za ruku, poslechne každý jeho pokyn a není s ní žádný problém. Pokud se však poté setká s maminkou, je jako vyměněná. Pofňukává, odmlouvá, chová se hyperaktivně – neposedí. Lidé na matku útočí, že má rozmazlené dítě, že ho neumí vychovávat. „Jak to, že s námi je tak hodná a tebe vůbec neposlouchá?!“ slýchává bezradná matka od okolí.

Mnohé maminky tohle chování dětí dobře známe.

Proč to tak ale je? Jsme opravdu tak neschopné nebo to má své opodstatnění?

V podstatě je to jednoduché a naprosto přirozené.
Od narození je dítě nejčastěji s mámou, se kterou se cítí v bezpečí, uvolněně a se kterou se může naprosto uvolnit, vypustit veškeré přetlaky a chovat se tak, jak to zrovna cítí. Jak dítě roste, dostává se postupně do společnosti dalších lidí, skupin, organizací či kroužků, kde se již nemůže projevovat tak spontánně jako doposud. Je vedeno k sebeovládání a dodržování společenských, herních, sportovních a jiných pravidel, které v příslušném společenství přijímá, ale které ho především zpočátku velmi vyčerpává.

Z tohoto sebeovládání před cizími lidmi je tak unavené, že když se vrátí domů, do svého hnízda, k milované mamince, která dítě miluje bezpodmínečně, uvolní své emoce a projeví se podrážděně. Začne fňukat a ukazuje nesouhlas třeba i s tím, co se dělo i před několika hodinami, kde máma nebyla.

Jak v této situaci nejlépe reagovat?
Přestože je to nepříjemná situace, za kterou nás okolí soudí, je potřeba dítě nejdříve láskyplně pochopit, pomoci mu uklidnit se a uvolnit napětí, které v něm ještě přetrvává, a teprve poté mu ukázat cestu k uvolnění či vyřešení. Ideální je dítě obejmout, ukázat mu, že jsme se na ně těšili a začít si s ním klidně povídat tváří v tvář o tom, co hezkého jsme prožili a co nás nyní spolu čeká.

Jakmile se dostaneme do ústraní a vidíme-li, že dítě je podrážděné, nebojme se mluvit s ním otevřeně, ale empaticky nejenom o tom, co ho trápí, co, kde a jak v těle cítí, ale také co by mohlo udělat proto, aby bylo spokojené samo se sebou, s kamarády i dospělými. Pomozme mu popsat a poté ovládat emoce, které prožívá, když je zrovna naštvané, nebo když má strach. Dítě se tak postupně naučí své tělo i pocity nejenom vnímat, ale také s nimi pracovat ve prospěch svůj i svého okolí.

Klidně vyjádřeme pochopení, že se někdy cítíme stejně a nabídněme mu řešení, které by mohlo použít i příště. Pro naše dítě je důležité vědět, že s námi, rodiči, je v bezpečí, že se může projevit a že mu pomůžeme se s emocemi a běžnými stresy vyrovnat.

Podobné to může být i s jídlem. Mnoho dětí, které si doma vymýšlí a vybírají si jen určité oblíbené potraviny k jídlu, nemají s jídlem u známých, ve školce či na táboře zdaleka takové problémy. Příjemně unavené aktivitami a po vzoru ostatních dětí sní i to, co doma běžně odmítají, aniž by je někdo nutil. Je až neuvěřitelné, jak stimulující je k jídlu příjemná fyzická únava a jak silná je pozitivní motivace i vzor rodičů či kamarádů.

Jak reagovat?
Hlavně v klidu a s pochopením dítěte. Můžeme ho nadšeně motivovat svým vzorem, vysvětlením a přístupem. Rozhodně není cesta ho nutit nebo dokonce trestat za to že nejí něco, co mu zrovna nechutná, a to bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní přísedící. Dítě někdy potřebuje jenom více informací a času ke sledování svých vzorů a vlastnímu rozhodnutí.

A co je důležité, nikdy dítěti nedávat před jídlem sladkosti. Ty můžeme použít spíše jako motivaci k jídlu. Sladkosti dítěti můžeme nabídnout zásadně až po jídle, a to ve velmi malých dávkách.

Všechno je normální!
Je naprosto normální, když doma máme občas ufňukánka, nebo nevychovanou holku. Podle psycholožky Eliane Heffner je to zcela v pořádku a měli bychom za to být vděční. Toto chování je totiž důkazem toho, že se naše dítě nebojí projevit a důvěřuje nám. Jenom čeká na naše vzorové reakce, láskyplnou pomoc i moudré vedení.

V sekci Naučné knihy naleznete publikace inspirující k novým způsobům komunikace s dítětem