„Rodiče, kteří mě vyhledávají v poradně, si často stěžují na hromady hraček. Stejně jako děti je nezvládají uklidit a vlastně už o nich ztratili přehled. Přesto stále kupují další a další. A děti se uprostřed té záplavy nudí…“

„A čím dál víc útočí výrobci prostřednictvím reklamy přímo na děti. Vzbuzují v nich touhu – a využívají jejich schopnosti vyprosit, vydupat, vysmutnit či vyvřískat si to, co chtějí. U nás nevím o statistice, jež by to evidovala, v USA však prý vzrostly výdaje na reklamu cílenou na děti mezi lety 1983 a 2009 160× (ze 100 milionů na 16 miliard).“

Každý rok před Vánoci je to stejné a žádný není ničím jiný. Už od listopadu, kdy zapnu televizi, tak se na mě doslova hrnou reklamy na „tisíce nových hraček. Zrovna tohle musí vaše dítě mít. Tyto reklamy nejenže ovlivňují rodiče, ale jsou záměrně cíleny na dětské publikum. Schválně. Zkuste se zeptat, co by si vaše dítko přálo od Ježíška. Vsadím se, že určitě řekne nějakou hračku, kterou vidělo v TV reklamě.

„Možná vám babička vyprávěla o své z kousku dřeva vyřezané panence, ke které měla pokojíček z krabice. Váš dědeček vzpomenul cínové vojáčky a svou krásnou stavebnici. Oba se smáli a vyprávěli, jak si s tím vším vyhráli!“

„Vaše děti mají pravděpodobně asi tak stokrát více hraček, než měli jejich praprarodiče. Vyhrají si však lépe, než si vyhráli oni? Vaše babička o svou panenku jistě pečovala, měla ji ráda, z odstřižků látek jí šila oblečky. Má vaše dcera k některé z panenek takový vztah? Za jak dlouho by si všimla, kdyby jí polovina panenek zmizela?“

Vzpomínám si, že mou nejoblíbenější hračkou bylo puzzle se Šmoulama a grafo tabulka. U obou těchto hraček jsem strávila hodiny. Neměla jsem jich ani moc, ani málo. Určitě to ale nebyla taková záplava, co mají děti dnes.
Vždyť se nad tím zamysleme. Kolik hraček koupí rodiče svým dětem pod stromeček? Jednu, dvě, tři, pět nebo snad deset? Kolik toho dostanou od babiček a dědečků?

„Vedle hry s hračkami (manipulativní hry) existují ještě dva základní, neméně důležité typy hry:

• motorická hra (všeliké poskoky, balancování, točení hlavou atd.)
• sociální hra – hra „na něco“ (Já budu jako maminka a ty moje dítě, jo? – Dítě, po cem!)Motorickou a sociální hru nelze tak dobře zpeněžit, reklama o ní tedy mlčí, a my pak máme tendenci na tyto typy her zapomínat.

Chodí si dnes děti hrát ven nebo je tam dostaneme jedině heverem? Předpokládám, že hru na schovávanou znají, ale co taková hra s názvem „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum bum“? Za mého dětství jsme byli venku každou chvilku a domů se nám nechtělo. Dnes je to přesně naopak. Smutné, protože tahle hra prostě nejde nijak zpeněžit pro výrobce.

„Další nepravdou, kterou nám výrobci hraček podsouvají, je, že drahé hračky, které toho hodně umí, stimulují rozvoj našeho dítěte lépe než hračky jednoduché, obyčejné. Přitom je to právě naopak. S obyčejnou panenkou vymýšlí dítě spousty příběhů. S panenkou, která mluví a chodí, se hra často redukuje na mačkání knoflíku.

Jedna maminka mi vyprávěla podobný příběh o vláčcích: Její děti (dvojčata) si mnoho měsíců hrály s dřevěnými vláčky. Stavěly si všeliké dráhy, mosty a tunely. Spolupracovaly, jezdily s různými soupravami a hra je velmi bavila. Pak dostaly drahou elektrickou vlakodráhu. Měly radost, hned si ji pustily a koukaly. Ale za hodinu je to přestalo bavit. Vlakodráhu si prý za celý rok pustily třikrát: vždy když se chtěly pochlubit návštěvě. Zajímavé je, že s příchodem vlakodráhy si děti přestaly hrát i s dřevěnými vláčky. Zda to souviselo, či to byla náhoda, nevíme.“

Proč dnes nejsou lákavé obyčejné dětské stavebnice, kostky apod.? Není přece v jednoduchosti ono kouzlo? Vždyť děti mají tolik fantazie, kterou stojí za to rozvíjet. Proč dáváme přednost hračkám, které svítí, hrají, povídají… prostě těm, co dělají všechno za děti? Chceme jim dát to nejlepší? Je tohle skutečně to nej?

S mužem nepatříme mezi rodiče, kteří jsou striktně proti těmto hrajícím, svítícím a mluvícím hračkám. Nejspíš jimi Eliho nebudeme zahrnovat, a kdyby přece jenom, tak ve velmi minimálním množství, protože si myslíme, že je lepší vzít stavebnici a věnovat společně s ní čas tomu našemu malému drobkovi. Jednou tohle všechno vystihl můj muž velmi trefně a ráda bych se o to podělila:

„Jsem programátor a snad právě proto jsem takový skeptik směrem k e-learningu. Vlivem IT se činnost často stává povrchní, pasivní a odnaučuje lidi namáhat se přemýšlením. S tím se nedovede popasovat dost dospělých, natož dětí. Svému dítěti nedopřáváte žádný hluboký edukativní nadstandard. Učíte ho získávat informace tupým ťukáním kusem plastu do kusu kartonu. Je to stejně chybné uvažování jako myslet si, že dětem prospěje, když se přestanou matematiku učit psaním příkladů na tabuli a místo toho jen elektronickým perem označí správný výsledek z nabízených možností. Přesně k tomuto tématu je fajn k přečtení kniha s dost přiléhavým názvem Digitální demence…“

Zdroj: https://psychologie.cz/prilis-mnoho-hracek/

Související produkty:

• kreativní hračky na Kennyshopu