Vřeští, piští, ječí, dupe. Válí se po zemi a kope kolem sebe. Případně bije rodiče. Příčina banální. O důstojnosti malého vztekajícího se dítěte zdánlivě nemůže být řeč. A přece… právě zachování jeho důstojnosti považuji za důležité.

O vzteku malých dětí se tolik píše, že vzdělanější maminky už jsou na termíny „stádium opozičního vzdoru“ či „batolecí vztek“ alergické. S oblibou jsou probírány zejména vztekací scény v obchodech. Řvoucí batolata válející se mezi regály a zaručené tipy, jak reagovat:ignorovat, plácnout, křičet ještě hlasitěji, pevně objímat, znechuceně odejít, nabádat dítě, ať ječí ještě víc. Nepraktikuji nic z toho. Všechny tyto způsoby mi připadají silové a ponižující. Nutně trpí důstojnost dítěte i jeho důvěra k nám.

Vztah dítěte k nám se může stát ambivalentním – má nás sice stále rádo, ale někde uvnitř ono ponížení vzbudilo vztek a touhu po pomstě. Možná slabou, jež časem odezní, aniž by se kdy projevila. Ale pokud se dítě setkává s ponížením často, můžeme se pak divit, když se setkáme s nějakým naschválem. Nebo něco zpackáme, a pak si říkáme: kde se v něm bere ta škodolibá radost? Pramen může být právě tady.
Obvykle doporučované přístupy jsou demonstrací vlastní síly: neustoupím, ustoupit musíš ty. A dítě ustoupí, co jiného mu zbývá. Jenže zároveň se od nás silovému modelu učí.

Rané zkušenosti s nejbližšími se navíc promítají do dalších vztahů člověka, i když na ně dotyčný už dávno zapomněl. Zůstávají v jeho mozku zapsány jako neuvědomované vzorce a vzory chování. Možná právě tyto zkušenosti formovaly dnešní demonstrativní odchod manžela ve chvíli, kdy se jeho žena „chovala hystericky“. A ona je možná přesvědčena o tom, že musela ječet, aby ji bylo slyšet: vždyť i on křičel, a ji neposlouchal.

Proti všem doporučením

„Čokoládu! Ci čokoládu!“ křičí dvouletá dcera. Ječí a ječí. Vysvětlujeme, ptáme se. Ječí dál, jako by nás neslyšela. Ječí venku, doma pokračuje. Odmítá kontakt stejně jako nabízené jídlo i pití. Přemýšlím, co se to děje a nechápu. Docvakne mi to až ve chvíli, kdy jí (proti všem doporučením) podám čokoládu: Ta totiž letí do kouta a následuje jekot ještě horší: „Jinou – ci jinou! Auúúú!“

Už tuším: „Tobě není dobře? No jo, dyť máš teplotu…“ Jekot ustává a dítě se mi stulí do náruče, čokoláda zapomenuta.

Dcera se prostě cítila špatně, ale sama nevěděla, proč. Ventilace křikem a vztekem byla to jediné, co v té chvíli uměla. Čokoláda byla záminkou, kterou si, patrně i sama před sebou, vymyslela. A když ji dostala, vztek se ještě zvýšil – sama zjistila, že čokoláda nepomáhá, že o ni vlastně vůbec nejde.

Neví, co chce, ale nedá pokoj, než to dostane

Jde o poměrně častý model: dítě vřeští, že něco chce, a když to dostane, protáhne obličej a okamžitě „zatouží“ po něčem jiném. Malé děti často mění předmět svého chtění. Něco nutně potřebují, ale vlastně nevědí co. A přitom si to prosazují i dosti nevybíravými způsoby. Z hlediska prosté logiky je to paradoxní. Z hlediska vývojové psychologie normální.

Někdy se to ostatně stane i dospělým. Reklama se v nás snaží vyvolat pocit, že právě tahle věc nás dokáže udělat šťastnými. Když nejsme úplně v pohodě, snadno tomu uvěříme. A pak, když si tu „nezbytnost“ koupíme, zjistíme, že štěstí se jaksi nekoná. Komu z nás se to nikdy nestalo?

Pokud se nám to děje častěji, měli bychom se zamyslet nad tím, jaké naše potřeby jsou skutečně frustrovány. Často leží příčina v nemateriální rovině a nemusí být lehké na to přijít. Podobně jako u dětí.

Někdy my rodiče lépe než dítě samo chápeme, oč si malý vztekloun ve skutečnosti říká. Může být i docela prostě přetažený, frustrovaný z nedostatku naší pozornosti či nenaplnění nějaké jiné potřeby. Jindy nám skutečná příčina zůstává nějakou dobu neznámá. Na to, abychom reagovali citlivě, příčinu naštěstí nemusíme nutně znát.

Zmrzlina uprostřed lesa

Pětiletá Jůlinka uprostřed lesa fňuká a pláče: chce zmrzlinovej pohár. A velkej! Hned teď. Jůlie přitom už chápe, že na tomto místě a v tomto čase jí zmrzlinovej pohár nikdo nedá, nemůže dát, ani kdyby chtěl. Tak proč to dělá? Pohár je záminka stejně jako čokoláda v našem příběhu. Dost možná sama Jůlie neví, proč se cítí špatně a čeho chce dosáhnout.

„Jůlinko, pohár ti teď dát nemůžu, neumím čarovat. Ale můžu tě třeba chvíli vzít na ramena, co říkáš?“ navrhuje vlídně tatínek. Jůlinka utírá slzičku, zklidňuje se a nechá se vzít. Jak prosté. Možná šlo o to, že mladší bráška si hověl v krosničce na zádech, zatímco Jůlinka šlapala. Nebo nešlo o brášku, ale Jůlinka byla unavená. Podstatné je, že tatínek, aniž by situaci dokonale rozuměl, Julinku prostě slyšel, nezlobil se, reagoval a ukázal snahu pomoci.
Náhradní cíle jsou časté. Když dítě dostane sušenku, zatímco skutečnou potřebou je pozornost rodiče, bude za chvíli žádat o další. Výsledkem není spokojenost ani na jedné straně.

Podobná situace se opakuje nazítří, záminkou je tentokrát čokoládová tyčinka. Ta je sice v batohu, nicméně dítě je najezené a sladkostí už bylo taky dost. Rodiče tedy vydat sladkost odmítají. Nejspíš by opět pomohlo, kdyby táta Jůlinku nesl, ale ten nyní není ochoten – nesl ji už dlouho, a sama nenašlapala skoro nic. Máma nabízí dcerce, že si mohou zpívat, hrát hru, může jí něco vyprávět. Jůlie vše odmítá a trvá na své tyčince.

Po chvíli neúspěšné snahy nechávají rodiče dceru být a začínají si povídat spolu. Holčička se ještě chvíli vzteká a kňourá, až najednou mění předmět své touhy: nyní chce vzít za ruku (což předtím vehementně odmítala). Jakmile ruku (a dokonce hned dvě) dostává, už se usmívá a začíná hravě poskakovat.

V tomto případě dali rodiče Jůlince pouze vhodný prostor, aby si sama  přišla na to, že o tyčinku nejde. Aby překonala určitou krizi a důstojně z ní odešla.

Náhradní cíle jsou časté. Dítě touží, aby ho rodič vnímal, věnoval se mu. Obzvláště dítě bez sourozence touží, aby si s ním šel rodič hrát, ale ze zkušenosti ví, že „nemá čas“ (zrovna třeba vaří), hrát si nepůjde. A tak si řekne o sušenku, tady má větší šanci.

Jenže uspokojovat náhradní cíle není nejlepší. Když dítě dostane sušenku, zatímco skutečnou potřebou je pozornost rodiče, bude za chvíli žádat o další – aby získalo zase těch několik vteřin pozornosti a zapláclo aspoň žaludek. Výsledkem však není spokojenost ani na jedné straně – dítě se po chvíli cítí stejně neuspokojené a ani další sušenka nestačí, takže ke konfliktu stejně dojde. Navíc, když konečně rodič dovaří a všichni si sednou k večeři, nenastane klid a sounáležitost – sušenkami nacpané dítě nemá hlad a u večeře se nudí.

Podobně kdyby rodiče dali Jůlince čokoládovou tyčinku, pravděpodobně by za chvíli kňourala kvůli čemusi dalšímu.

Nelámejme dítě, netlačme je ke zdi

Malé dítě mění nálady stějně rychle jako předměty své touhy. Vstřícným řešením konfliktních situací vzteku často předejdeme. A pokud i tak dojde k výbuchu, snažme se vždy o zachování důstojnosti dítěte. Daří se to, když bereme vážně, co nám říká a co cítí, i když to považujeme za nelogické, nevhodné, nechápeme to a jde to proti našemu přání či žádosti. Vždy můžeme přemýšlet o tom, jaká skutečná potřeba se za neochotou či vztekem skrývá.

• „Verunko, pojď si čistit zoubky!“ volá dceru maminka.
• „Verunko!“
• Stále nic.
• Maminka vychází z koupelny: „No tak, Verčo: zuby!“
• „Nechci čistit zuby,“ odsekne dítě.

Co teď?

Podle autoritativního rodičovského přístupu dominujícího v předchozích generacích by máma měla reagovat: „Řekla jsem zuby. Už ať jsi tady!“ Pokud by dcera nešla, následoval by trest. Dítě by se podvolilo, nicméně s (potlačeným) vztekem, pocitem porážky.

Podle současných trendů by si máma měla pro dítě přijít, vzít je za ruce, podívat se mu do očí, jasně sdělit svou žádost, krátce vysvětit. A odvést do koupelny. To je výrazně lepší, dítě se podvolí ochotněji.

Když však zapřemýšlíme o příčině chování dítěte, u něhož je čištění zubů běžnou rutinou, můžeme reagovat s větším pochopením. Třeba jde o to, že máte návštěvu, v obývacím pokoji je stále živo a dítě nechce odejít – což tedy vyčistit zoubky v obýváku?

Nebo má něco rozdělaného a není schopné odejít hned. Máma může třeba říci: „Verčo: tak za chvilku. Vyčistím zuby sobě, a pak si přijdu pro tebe.“ Máma zdánlivě ustupuje, v podstatě je ale po jejím. Když se vrátí za dvě minuty, dcerka už možná sama přibíhá. Není důležité, že se zoubky čistí o pár minut později, důležité je, že budou čisté.

Skutečná příčina

Takže abych to shrnula: obvykle doporučované varianty přístupu ke vztekajícímu se batoleti (ignorovat, plácnout, křičet ještě hlasitěji, pevně objímat, znechuceně odejít, nabádat dítě, ať ječí ještě víc…) nepovažuji za vhodné. A podobně ani obecně striktní lpění na hranicích. To vše je demonstrací vlastní síly: neustoupím, ustoupit musíš ty. A dítě ustoupí, co jiného mu zbývá. Jenže zároveň se od nás silovému modelu učí, přebírá jej. Co až bude silnější?

Proto doporučuji přemýšlet o skutečné příčině vzteku, a reagovat na ni:

• Jde-li dítěti o naši pozornost, věnujme mu ji. Nemůžeme-li hned, vysvětleme mu to a řekněme mu, kdy se mu budeme věnovat. Dbejme, abychom to pak splnili.
• Je-li dítě unavené – pochovejme je, odnesme do klidnějšího prostředí. U staršího dítěte může stačit i jen říct: „Připadáš mi unavený/a. Nechceš si na chvíli lehnout?“
• Testuje-li hranice, ukažme/potvrďme mu je. „Ne, do počítače se nebouchá. Můžeš z něj setřít prach, jestli chceš – támhle je hadřík.“
• Nevíme-li: dejme najevo zájem.
• Nepomáhá-li nic, pak prostě setrvejme v přítomnosti dítěte a věnujme se jiným potřebným záležitostem.

To vše jsou způsoby, které na rozdíl od výše uvedených pomohou dítěti ukončit vztekání se ctí. I malé dítě má svou důstojnost a my bychom ji měli ctít. Dítě potřebuje vědět, že ho (ať se chová jakkoli) neponížíme, neshodíme, neztrapníme.

Když se ke vztekajícím se dětem chováme s respektem, často nás mile překvapí. Jako Jůlinka, která si sama nalezla způsob, jak svůj vztek důstojně ukončit.

Naše důvěra v dítě – že jeho chování má svou příčinu, či obecněji: že je dobré, i když se vzteká – způsobila, že zůstala zachována důvěra dítěte v nás. A do dalšího života vzor, že v blízkých vztazích se k sobě chováme s respektem a pochopením.

Podívejte se také na knihy v našem e-shopu, věnující se komunikaci s dětmi.